* PŘESAH

...začátek [fragilités] je věnován dětské hře s křehkostí. Video Francise Alÿse Children Game #9: Saltamontes sleduje hru dětí na venezuelském venkově. Skupinka dětí hledá v křoví zelené kobylky, děti utrhávají kobylkám zadní nožičky, vyhazují je vzhůru. Kobylky odletí na několik metrů, ale protože nemohou skákat, děti je lehce najdou a se smíchem vyhazují znovu a znovu. Nevinná hra křehkých dětí způsobuje bolest jiným křehkým bytostem jen pro účel hry. Nemůžeme hnát děti k zodpovědnosti, protože zodpovědnost a mravnost jsou kategorie přisuzované bytostem, které mají rozum. Děti ho však ještě v plné míře nemají. Děti a kobylky jsou také metaforou lidského zneužívání jiných živých bytostí, zdrojů a lidí. Alÿs, pomocí dětské hry, zkoumá křehkost hranic mezi hrou a hrozbou, spontánní radostí hrajících a utrpením jiných, které jim, hrajícím, tuto radost přináší. Krutost je nepochybně součástí křehkosti, její stínová polovina. 

Zatímco civilizace nemilosrdně směřovala k přivlastnění veškerého hmotného a duchovního majetku, ve své doméně moci vždy nevyhnutelně narazila na Jiného, kterého nebyla schopna asimilovat a zkrotit. Politicky reagovalo tisíciletími útlaku a ničení, psychologicky – dlouhou epochou represí a popírání. Ale zatímco civilizovaný Člověk triumfoval, Jiný ho neustále obklopuje, napadá jeho samotnou bytost a někdy ho přivádí k šílenství. Tato jinakost se střetla s civilizovaným člověkem v podobě Primitiva, Ženy, Dítěte, Přírody, Ďábla, Diktátora, Teroristy a Stínu, vytvořila v něm svojí Pátou kolonu, v těle, v mysli, v představivosti. Proniklo do historie neustálými válkami, krveprolitím, chaotickou revoltou rolníků, utopickými sociálními experimenty, tvůrčími výjevy umělců, básníků a vizionářů.  

Výstava Vanitas, která proběhla v Centru současného umění DOX, vítá návštěvníky neonově svítící lebkou a pomalu vadnoucími orchidejemi. Tyto dva symboly, lebka a vadnoucí, umírající a rozkládající se květiny jsou jakýmsi ustáleným motivem jistoty smrti, letmé prchavosti existence, rozkladu, marnosti lidského pachtění a snah, neschopnosti se vymanit z chapadel kostlivce. Výstava je provázena citáty z biblického Kazatele a jestli můžeme přiřadit k této výstavě slovní motto, bude to známé „Vanitas vanitatum et omnia vanitas“, přeložené z latiny jako „Marnost nad marnost, všechno je marnost".

V roce 1828 byl na norimberském trhu nalezen mladý muž. Mohl napsat své jméno, Caspar Hauser, ale nemohl mluvit, kromě jediné věty: "Chci být jezdcem, jako můj otec." Až do svého nevysvětlitelného propuštění toho dne byl celý život držen ve sklepě sám ve tmě. Ačkoli byl v pubertě, když se náhle objevil, vypadal jako symbolické dítě, cizinec ve společnosti, tabula rasa, ve kterém se nevědomost a nevinnost dokonale shodovaly. Caspar Hauser ve svém zdivočelém stavu nabídl svým novým pečovatelům a učitelům jakýsi otisk nedotčené lidské přirozenosti. Jeho postava naplňovala ten nejidealizovanější obraz originální nevinnosti.

Narodil jsem se na Ukrajině. V Oděse. Nejsem Ukrajinec ani Rus. Jsem Žid a občan Izraele trvale žijící v Čechách. V roce 1973 se mně a mým rodičům podařilo za cenu velkých trápení emigrovat do Izraele. Byli jsme považováni za zrádce a tak se k nám chovaly jak úřady, tak obyčejní lidé. Pro mě to bylo trauma tak hluboké, že jsem se tam už nikdy nevrátil.

Soma je vizuálně-pohybová performance choreografa a tanečníka Martina Talagy, která získala cenu Taneční inscenace 
roku na České taneční platformě loňského roku a festival ...příští vlna/next wave... ji vyhlásil Objevem roku 2018. V tomto neotřelém díle se Talaga inspiruje Dějinami krásy a Dějinami ošklivosti Umberta Eca. Zkoumá pojetí ošklivosti a krásy a jejich proměny napříč historií, vztah fyzična a duchovna, lidskosti a zvířeckosti, dokonalosti a ošklivého znetvoření. Zároveň, i vztah těla k jiným tělům, k sobě samému a k prostoru...